Život režiséra je ustavičné bojové pole

Jednou z inscenací, jejichž příprava se pro pandemii musela odložit, jsou i Scény ze života režiséra (Ingmara Bergmana). Inscenace měla být součástí jubilejní sté sezóny SND, jejímž tématem byl smysl, historie, vize a poslání divadla ve společnosti. Scény ze života režiséra (Ingmara Bergmana) napsal pro činohry SND Roman Polák, který inscenaci i režíruje.

Bergmana známe především jako filmového režiséra, jeho divadelní tvorba je u nás méně známá. Kdy jste začali vnímat Bergmanovy filmy vy? Byly jeho filmy pro vás okamžitým zjevením nebo jste si k nim museli vztah vybudovat?

Mé vzpomínání má limity paměti. Ten čas už pro mě trochu splývá. Ale mám pocit, že takové nejsilnější nasávání – ať už literatury nebo filmů – jsem prožíval během gymnázia.

Tehdy jsem intenzivně četl a chodil do novoměstský kina. Mám pocit, že v té době jsem viděl i Bergmanovy filmy. Jedním z těch prvních byla Sedmá pečeť a velmi silně na mě zapůsobila.

Čím to oslovovalo gymnazista v sedmdesátých letech?

Když řeknete „normalizační socialistické Československo“, člověk si jaksi automaticky představí pionýrů, dechovku a prvomájové průvody. Ale život je mnohem komplikovanější.

Ani můj život nespadá do nějaké stereotypní představy o normalizaci. Moje rodina z otcovy strany byla buržoazní a silně katolická, čili já jsem iv normalizačním Československu řešil svůj vztah s Bohem, vztah ke kostelu, do kterého jsem roky chodil ministrovat av němž jsem viděl na stěnách temné reliéfy světců, cítil zvláštní pach kadidla, vnímal otce, který zpíval na Chorus a jeho zvučný tenor naplňoval celý chrám.

Bouřil jsem se proti náboženství, ve kterém jsem byl vychován, a pociťoval jsem v sobě znepokojivé počátky sexuality … Přestože můj vztah k otci nebyl tak komplikovaný jako Bergmana, jisté napětí a nedorozumění tam byly přítomny. Bergman v některé ze svých knih popisuje, že měl až des z obrazů svatých, a ten des jsem cítil v té době i já.

Světcem na stěnách chrámu chyběl nos, oko, prst … Dívali na mě z výšky, v deformovaných podobách. Bergmanovy vzpomínky splývají s mými vzpomínkami. Jeho filmy řešili i mé problémy dospívání v normalizačním Československu.

Máte rád i nějaký jeho méně známý film?

Před pár lety jsem si koupil sadu Bergmanových filmů. Byly tam i filmy, které mě nezaujaly, ale film Hosté večeře pánově mě fascinoval. Zdánlivě jednoduchý film s málo postavami – byl tam neúspěšný kněz a bláznivý věřící, který věřil, že přichází apokalypsa. Tento film na mě zapůsobil iv mém přezrálém věku.

Jak jsem již zmiňoval, Bergmana známe hlavně jako filmového režiséra, možností poznat něco z jeho divadelní tvorby bylo méně. Vy jste viděli nějakou jeho inscenaci?

Živě jsem viděl jen jednu inscenaci. Bylo to někdy začátkem devadesátých let na festivalu v Maďarsku. Přišlo tam Královská dramatické divadlo ze Stockholmu s inscenací Madam Sade.

Ta hra byla v té době populární. Inscenace mě překvapila svou totální statickosťou – herci proti sobě jen stáli a mluvili, přesto z nich byla cítit až jakási kondenzace vnitřního napětí.

To bylo pro mě velmi důležité zjištění, že i v zdánlivém nicnedělání, pokud je naplněné tématem a psychologií postav, může vzniknout něco tak silné, že to udělá zbytečnou celou vnější formu. Asi to byl jeho divadelní styl – navenek statický, ale vnitřně dynamický.

Ve Švédsku prý Bergmana v současnosti kriticky přehodnocují, možná až zavrhují. V čem je podle vás takové posmrtné přehodnocování prospěšné a kde jsou podle vás jeho limity a nebezpečí?

Nevím přesně, v čem to přehodnocování konkrétně spočívá, ale není to těžké uhodnout. Bergman se hlásil k pravicovosti v politice, ačkoli ve své tvorbě byl apolitický.